Praha hlavní nádraží - historie
Praha hlavní nádraží (od 15. února 1940 do roku 1945(?) a od ledna 1953 dodnes),
nazývané též Praha Wilsonovo nádraží (1919–1940, 1945(?)–1953,
od roku 1990 čestný titul „nádraží prezidenta Wilsona“) a
nádraží Františka Josefa I. (1871–1919),
je nejvýznamnější pražské železniční nádraží. Kolejiště a Fantova odbavovací budova leží na Vinohradech v Praze 2, nová odbavovací budova na Novém Městě v Praze 1, severní zhlaví zasahuje do Prahy 3 – Žižkova.
Nádraží je v provozu od 14. prosince 1871, kdy z něj byl zahájen železniční provoz Dráhy císaře Františka Josefa na jih do Benešova, Tábora a Vídně. Tehdy se jmenovalo Nádraží císaře Františka Josefa. Roku 1872 v blízkosti nádraží Dráhy císaře Františka Josefa byla na samostatné stanici ukončena od severu Turnovsko-kralupsko-pražská dráha. Obě nádraží brzy splynula. Roku 1872 byla rovněž zprovozněna Pražská spojovací dráha v trase Smíchov (Česká západní dráha) – Praha (dnešní hlavní nádraží) – Hrabovka (napojení na Severozápadní dráhu), čímž došlo k propojení nádraží čtyř různých společností.
Původní budova nádraží byla postavena v novorenesančním slohu podle návrhu Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia. Vrchlického sady před nádražím byly založeny roku 1876.
Po druhé světové válce byla trať na Smíchov zdvojkolejněná a byl postaven druhý tunel. Roku 1926 byla dokončena jednokolejná spojka Vítkov - Libeň (horní nádraží) (Vítkovská trať), která doplnila jednokolejnou spojku druhou stranou kopce, přes Hrabovku, z roku 1872.
9. května 1974 sem bylo napojeno metro (stanice Hlavní nádraží) a v letech 1972–1979 vznikla nová odbavovací hala, které ustoupila část dosavadních sadů. Autory nové budovy jsou Josef Danda, Jan Bočan a Alena a Jan Šrámkovi. Nad halou vede Severojižní magistrála.
V letech 1983–1989 byl vybudován třetí vinohradský tunel na jižní straně nádraží.
zdroj: wikipedie